Leden 13th, 2009 by admin
Když jsem se probudila, byla ještě tma. A tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas vyrazit. Musím se dostat co nejdál a to co nejdřív. Už nechci aby mě znovu chytil. Tentokrát už se mu to nepovede. Tentokrát už ne. To bych raději zemřela, než se mu zase vydat na milost a nemilost. Už nebudu dále jeho otrok. Ne, teď už ne.
Honí se mi hlavou, když ve spěchu balím věci a vydávám se dál. Je sice ještě stále tma, ale já nejsem nějaký podřadný člověk, abych nebyla schopná vidět ve tmě. Naopak, díky své upíří krvi, vidím v noci skoro lépe než ve dne. Je to trošku paradoxní, vzhledem k tomu, že jsem si z nějakého důvodu navykla pohybovat se spíše ve dne. Ale je pravda, že poslední dobou už skoro ani nespím. Možná kvůli strachu z opětovného zajetí……..možná jen díky tomu, že od té doby co mě chytili minule, mě trápí noční můry. A někdy jsou to také sny o minulosti, o přítomnosti a občas to vypadá i na něco z budoucnosti, ale ty mám jen velmi zřídka.
Pomalu se blížím k nějaké vesnici. Zajímalo by mě jestli jsou zvyklí na upíry, nebo ne. Je to poměrně důležité vědět. Jelikož pokud by se mě báli, hrozilo by mi nebezpečí. A co je ještě horší, mohli by mě zajmout a poslat zpět. Tady v tom kraji se to tak bohužel dělá. On je sice démon, ale jeho se nikdo nebojí, nebo alespoň ne tolik, aby se ho snažili na místě zabít. I když je tady také možnost, že se ho prostě bojí natolik, aby se neodvážili jít jakkoliv proti němu. Ale to je mi teď k ničemu. Doufám že nepotkám žádného z jeho poskoků. Dnes se mi opravdu nechce bojovat. A taky kdyby mu zmizel poskok, tak by mu hned došlo kudy jsem šla. To opravdu nechci. No co, tak to holt obejdu. Sice si prodloužím o něco cestu, ale co doženu to v noci a zítra půjdu spát o něco později. Spánek už si bohužel ale zkrátit nemůžu, sice jsem upír, ale i tak potřebuji alespoň trochu spát. Myslím, že ty čtyři hodiny jsou tak akorát. Ono i těch pár hodin je docela riskantních, vzhledem k tomu, že když mu posledně někdo utekl, poslal po jeho stopě smečku nějakých hnusných démonů, co vůbec nepotřebují spánek. Ale já mám výhodu, jsem upírka. Což pro mě znamená, že v noci, když mám dost energie, můžu vzlétnout a nahnat si nějaký ten náskok, abych se mohla později trošku prospat. Ale let jako takový má i další výhodu a tou je, že je složitější mě pří něm stopovat.
Ale co, teď bych neměla nad ničím přemýšlet. Jediné co teď musím udělat je, dostat se co nejrychleji a pokud možno nepozorovaně, okolo téhle pitomé vesnice. Tak co, jdu na to, ještě je pořád tma a do úsvitu zbývá ještě asi tak hodina. Tak se pokusím urazit co největší vzdálenost teď, dokud mě není ve stínech stromů vidět. Ještěže pověsti o tom, jak upírům vadí slunce jsou lživé, jinak bych byla v pěkném maléru. Jelikož démonům opravdu slunce vůbec nevadí. Musím uznat, že jsem radši když je tma a na slunci se spaluji jednodušeji než člověk, pálí mě trochu oči a nemůžu se podívat přímo do slunce, ale to se dá vydržet. A já opravdu potřebuji mít možnost pohybu i za denního slunce.
Po nějaké době plahočení se lesem uvidím, jak s na obzoru začínají objevovat malé náznaky svítání. Už zase musí to slunce vycházet. Proč vlastně ta otravná žlutá věc existuje?! Proč nemůže jednoduše dát přednost noci a zůstat zalezlá někde, kde na ní není vidět?! Pitomé slunce. Nejraději bych ho sice zničila, ale bohužel mi v tom brání dvě věci. Za prvé je to nemožné a za druhé bych tím asi zabila lidi a bez lidí bych časem zemřela i já.
Pokračuji dál a hlavou se mi stále honí spousta myšlenek. Stále musím přemýšlet nad tím, proč si mě vlastně tolik cenil? Proč, vždyť jsem upír. Mohla jsem ho kdykoliv v nestřežené chvíli hryznout. Sice nevím proč jsem to vlastně neudělala, ale to je už teď jedno. Stejně se k němu už nikdy nevátím. To ne.
Asi bych sebou měla trošku hodit, poslední dobou mám stále pocit, jako bych jeho smečku měla už opravdu hodně blízko za sebou. A to je opravdu moc špatně, jelikož to bude nejspíš i bohužel pravda. Musím uznat že tentokrát si vybral hodně dobře. Ty potvory jsou opravdu hodně rychlé. A i když jsem měla trošku náskok, než si stačil všimnout že tam nejsem a než se rozhodl, kterou smečku za mnou pošle, tak se obávám, že už se moje výhoda značně zmenšila. A obávám se, že to zmenšování se asi nezastaví, ale rozhodně proti tomu budu bojovat dokud budu moct. Dokud mi budou stačit síly tak se nevzdám. Já se nikdy nevzdám…….nebo alespoň v to doufám. Když jsem ještě byla uvězněná, tak jsem občas slýchávala, jak si hlídači povídají o některých dalších vězních. Prý tam jednou byla taky jedna vzpurná osůbka, která se nechtěla za žádnou cenu vzdát, ale i jí nakonec zlomil. A to co z ní zbylo, bylo opravdu děsivé. Tvor bez jediného náznaku vůle. Byla jako jeho panenka a jemu to prý vyhovovalo, dokud nezjistil, že se tak chová jen díky tomu, že jí psychicky držel při životě jeden dozorce. Ještě ten den, kdy to zjistil je oba nelítostně zabil. Prostě se rozhodl že ona musí být jeho a nikoho jiného. Může patřit pouze jemu a myslet jen na něj. No a proto je oba zabil.
A pak, asi rok potom mu jeho zvědové přitáhli mě. Po dlouhém boji s nimi jsem sice byla hodně vyčerpaná, ale i tak jsem měla dost síly na to, abych mu vzdorovala co nejvíc to šlo. Myslím že tenkrát jsem ho pěkně naštvala. Většina jeho zajatců se před ním zatím vždy klepala strachy a snažila se být co nejmíň vidět, ale to já ne. Já mám přeci svojí tvrdou hlavu. No samozřejmě že to jsem já neudělala. Nejenže jsem si z něj nic nedělala a stála tam prostě tak nějak jak to šlo ležérně, ale ještě jsem se mu potom co mi řek, že si ze mě udělá svého otroka, úspěšně vysmála. Uznávám, že ten jeho výraz, když jsem se mu tam odvažovala smát, byl naprosto úžasně roztomilý, ale nic to nemění na situaci, že mě potom poslal do nějaký hnusný cely. A nemění na tom nic ani fakt, že kdykoliv se za mnou byl podívat, tak říkal, že kdybych byla trošku rozumnější a tolik mu neodporovala, vůbec jsem se tam nemusela dostat. Jenže chápejte to, představa, že bych někomu dobrovolně sloužila a natožpak JEMU. V žádném případě. Ani za nic……hlavou se mi tenkrát honila spousta důvodů, proč mu nesloužit a nadále mu odporovat. Ale nedávala jsem to znát……nebo…. alespoň ne moc……dobře, uznávám že jsem na něj zařvala, at nepočítá s tím, že to někdy budu dělat. No a potom se otočil a odešel. Nebo spíš asi by bylo lepší říct, že se vypařil……no prostě zmizel.
No a když tam takhle za mnou chodil už nějakou dobu, tak jsem si šimla pravidelnosti v jeho návštěvách. A tak jsem si vychytala období, kdy za mnou chodil s velkými časovými rozestupy a vymyslela plán k útěku. Naštěstí se zdařil a tak jsem se dostala ven. Jenže se mu bohužel, povedlo mě chytit. A to vždy když jsem se později opět pokusila o útěk.
Jenže teď to bylo něco jiného. Tentokrát se mi opravdu povedlo snad utéct. Doufám v to. Protože jestli mě zase chytí…..tak tentokrát už to nepřejde jen tak. Tentokrát už by se mě pokusil prostě zlomit. Až doteď se snažil mě jakýmkoliv způsobem získat bez použití násilí, ale tomu už by byl teď konec. Tentokrát už by to bylo hodně špatné. Teď už si opravdu nemůžu dovolit nechat se chytit. To by bylo hodně špatné. A hlavně nebezpečné.
Musím přidat. Musím. Musím…………musím………………….musím………… ……………………..musím……………………..m………..u…………s…………í….. ……………m………..to je to poslední co si pamatuji. To, jak jsem nebyla schopná dát dohromady ani slovo a začala jsem rychle ztrácet sílu. Skácela jsem se k zemi. Když jsem si sáhla na hrud, ucítila jsem hrot šípu. Sakra, to je bolest. Pomalu se začnu otáčet, abych se alespoň podívala, kdo to po mně vystřelil. Mlhavě tam vidím nějakou postavu. Snažím se zaostřit, ale vůbec mi to nejde. A tak to zkusím jinak. „Kdo…..jsi?……..Proč?……..“snažím se ze sebe vysoukat. Snad mi alespoň odpoví, když už to udělal. Sice mě tím nezabije. Ale stejně, na docela dlouhou dobu mě paralyzuje, než si to stihnu zregenerovat. Přistoupí ke mně, jemně mě vezme do náručí a zvedne ze země. Stále se snažím zaostřit, ale vůbec to nejde. „Neboj, sice by se asi nedalo říct, že jsi v bezpečí. Ale neměj strach, nejsem nějaký lovec upírů, co plátcům přináší jejich hlavy. To opravdu není nic pro mě. No, ale abych se vrátil k tvé otázce ještě dříve než mi tu omdlíš. Moje jméno je nepodstatné, to co je pro tebe podstatné je, že pracuji pro něj……“ Má pravdu, to mi opravdu stačilo bohatě. Proč? Proč mě tak rychle dohonil? Jak?………….a pak už jen ztrácím vědomí a moje myšlenky odplouvají spolu s přicházející temnotou bezvědomí.
Když se poprvé na pár okamžiků probudím, vidím jak u mě sedí a se zájmem si mě prohlíží. To je to jediné co jsem viděla, protože pak jsem opět omdlela.
Takhle jsem se vždy na pár okamžiků probudila ještě několikrát a vždy mě čekal stejný pohled na něj. Akorát s tím rozdílem, že jeho výraz byl vždy o něco ustaranější.
Když se mi povede konečně probudit se na delší dobu, vidím že u mě usnul. A to jsem si vždycky myslela, že démoni vydrží beze spánku několik dní. Pomalu začnu zkoumat jak že je to tady vlastně naskládaný. Sedí na židli u mé postele a hlavu má položenou vedle mojí ruky a jednou rukou mě drží za zápěstí. Uznávám, že teď vypadá naprosto úžasně. Jenže je to on a nad ním se nemůžu moc rozplývat. To nejde. Nechci ho budit, ale chci se ještě ujistit, že je to opravdu on. A tak mu druhou rukou začnu jemně z obličeje odstraňovat vlasy, které mu tam spadly během té doby co spal. Sakra, když spí tak vypadá tak ……tak mírumilovně. Já vím, zní to šíleně ale opravdu. Samotnou mě to zaráží. Když v tom pootevře oči a zamžourá do světla. Samozřejmě že hned stáhnu ruku zpět, aby neviděl co jsem dělala. I když myslím že to ví. To je jedno. Podívá se na mě a v jeho očích zahlédnu na malý okamžik pocit úlevy, možná i snad radosti i když o tom pochybuji a přemýšlím jestli nemám náhodou ještě halucinace. Ne ještě pořád tam je.
„Jsem rád že jsi se konečně vzbudila. Už jsem si myslel že tě ztratím. A to jsem si myslel, že upíři zregenerují všechno do týdne…..“ zamyšleně uvažuje nad nějakou určitě ne zrovna příjemnou věcí……“Ale vždyť taky jo, proč si myslíš že ne?!“ vyjeveně se ho zeptám na tu primitivní otázku, protože je to pravda. Vždycky jsem všechno zregenerovala maximálně za týden. Tady něco nehraje…..co se stalo? „No třeba proto, že tady ležíš už druhý týden a stále jsi byla v komatu a když už jsi se vzbudila, bylo to jen na chvilinku. Vždy jsi sotva stačila zaostřit a už jsi zase omdlela. Bylo to strašné…..“ a já si myslela že on nemá city. Tak asi jo. V tom případě se ale hodně věcí mění. Jestliže celou dobu byl schopen citů…….tak všechno co jsem omlouvala tím, že je nemá……jak jenom kruci mohl?! Tím se všechno mění….opravdu….ale ne že by mu to nějak pomohlo…..právě naopak. Tohle zjištění mě akorát utvrdilo v nenávisti k němu. Možná jí to dokonce i o něco zvětšilo….a to jsem si myslela že to snad ani nejde. Tak to je už opravdu moc. V tom případě odsud zmizím hned jak toho budu schopná. „No, to pomalé léčení bude možná také způsobené dvěma věcmi. Za prvé: za poslední měsíc jsem strávila léčením asi tak 80% času a ten zbytek jsem strávila tím, že jsem ty rány na léčení získávala. A za druhé: jak si myslíš, že se asi léčí šíp do srdce?! Myslíš si že je to příjemný?! Že to nebolí?! Tak si to někdy zkus. A uvidíme jak dlouho to potrvá tobě.“ nenávidím ho. At se klidně naštve, mě už je to jedno. At si mě klidně zabije, alespoň mi ušetří práci. Já už jsem totiž přišla na to, jak mu nějak ublížit. Ale ještě to musím domyslet. Ještě to musím naplánovat tak, aby to vyšlo přesně jak chci. Do detailu. Ale to je zatím jenom jedna z myšlenek co se mi honí hlavou.
„Jak tedy chceš. Chtěl jsem být mírný. Myslel jsem, že ten odchyt ti jako trest stačil. Myslel jsem, že už budeš trošku povolnější. Poslušnější, ale ty musíš mít pořád tu svojí tvrdohlavost. No počkej. Já tě naučím poslouchat.“ a s tím se opět naštvaně vypaří. Jak tohle asi dělá…to je taky záhada. Ale co vždyť je to jedno. Stejně se mě pokusí zabít.
A taky že ano. A pokud mi to vyjde, tak nejen pokusí. To je ale zatím jen můj teoretický plán. Mezitím co jsem ještě asi týden byla v cele, abych znovu nabrala všechny ztracené síly, jsem ten nápad dovedla do stavu použitelného pro realizaci. Dost krutý na to aby ho zasáhl. Snad to vyjde. Jenom musím doufat že mi na to skočí. Snad. Konec polemizování…je čas jednat. Mezitím co se mi tohle honilo hlavou, mě výtah vezl do vnitřní arény. Čeká mě tam boj o život. A to že zemřu, vím už teď. Teď už jen záleží na tom jak a čí rukou. Je tady připraveno několik démonů, kteří se moc těší až se mi postaví. Ani vlastně nevím proč, ale to je nepodstatné. Teď se musím soustředit. A doufat, že aréna nemá prosklený strop. To by byl problém. Zatím zbývá totiž ještě nějaká doba do setmění. Ale stejně, pokud se probojuji přes všechny démony, čeká mě souboj s ním. A to je to, na co se celou dobu tak moc těším.
„Připravte se, chystá se první kolo.“ ozývá se halou. Všude po ochozech se shromáždilo velké množství démonů různých tříd a rodů. V tuhle chvíli se nekoukají na rodokmeny a prostě se baví cizí smrtí. Divná zábava. Konečně výtah dojede až nahoru a já se ocitám uvnitř vysokými zdmi ohraničené arény. Konečně mám možnost podívat se na svého soupeře. Je to nějaký podřadný tvor. Asi se ho jen chtějí zbavit a nenapadlo je nic lepšího, než ho dát do prvního kola souboje. Mrchy. Vždyť ten chudák se bojí……a….je to člověk. Alespoň mu dali zbraň. Docela pěkné nože. Dvě úzké a poměrně dlouhé čepele. Tak akorát pro mě a ne pro něj. Tady se někdo snažil. Podívám se na lože uprostřed tribuny a uvidím ho. Lehce se usměje a kývne směrem k tomu chudákovi. Hned mi dojde, že první boj je celý jeho práce. Prostě mi chtěl jednoduše a bez námahy obstarat zbraně. To neměl dělat bude ho to stát nejspíš život.
„Necht započne boj.“ ozve se odněkud a já jen tak pomalu jdu k tomu tvoru. Tiše se ho zeptám: „Proč tu jsi? Co jsi mu provedl, že tě poslal sem abys mi posloužil jako dárce zbraní? Hmmm?“ tak co udělal. To by mě opravdu zajímalo. „Já nevím. Prostě jsem se tady najednou objevil. Co se mnou teď bude?“ Zničeně se na mě kouká a já už teď vím, že ho zabiji rychle, aniž by o tom moc věděl. Snad.
Zhluboka jsem se nadechla. Už je rozhodnuto. Pohla jsem se tak rychle, aby neměl šanci mě zaznamenat. Vzala jsem mu nejbližší ze zbraní a rychlým, čistým a hlavně bezbolestným řezem jsem ho zabila. Ani o tom nevěděl. Ještě že tak. Vzala jsem si i druhou jeho zbraň a podívala se směrem k Němu. Jen se potměšile usmíval a pokyvoval lehce hlavou. „Další boj.“ ozvalo se arénou. Začala jsem se rychle rozhlížet kolem sebe, abych včas zaznamenala příchod dalšího soupeře. Najednou se naproti mně zvedl kus zdí a tam se objevil můj nový soupeř. Nějaký hnusný démon, prolétne mi hlavou když ho uvidím. Vypadá jako pospojované kusy různých druhů, kterým vdechnete život, ale už se nestaráte o to jak to vypadá a pohybuje se. No prostě hnusná hrouda slizu, končetin a hlav. Fuj, jak já tohle nesnáším. No nic, co se dá dělat jdu do toho.
Po dlouhém boji se mi konečně povedlo ten hnus zničit. I když je pravda, že jsem pěkně zadělaná od toho nechutného…..něčeho. „Další boj.“ ozve se opět. Cože?! Další?! Kolik jich ještě sakra bude?! To si ze mě snad dělají srandu. To je fakt děs. No, jsem zvědavá co to bude tentokrát…….. Hmmm, docela slušný démon…taková střední třída. Dokonce už ani nevypadá tak špatně. V tom případě teď zapojíme do hry také mojí horší stránku. To bude teprve zábava. Ani On mě zatím neviděl v celé své upírské „kráse“. To bude překvapení……už se těším až uvidím jeho vyjevený výraz, nic nechápajícího diváka. Ha, dobře mu tak. Jen at se diví.
A pak nastal ten zlomový okamžik. Na nebi se konečně roztáhly mraky a umožnily tak výhled na krásnou noční oblohu. Ani jsem si nevšimla, kdy vlastně roztáhli ty desky kryjící to obrovské okno. Ale to mi teď nevadí. Dokonce mi to i docela vyhovuje. Kupodivu. V jediném okamžiku se kolem mě začala hromadit hustá, mlhovitá, černá hmota. Když už jsem přes ní nebyla vůbec vidět, začala se z jejího nitra objevovat rudá záře. Ze začátku jen velmi slabá, ale postupně sílila, až po několika málo okamžicích dosáhla bolestivé intenzity. Všichni přihlížející si zakrývali oči před tou krvavě rudou září. Když jas pominul a všichni se podívali do arény, jen vytřeštili oči a vyjeveně zírali mým směrem. Konečně, pomyslela jsem si a uvolněně si oddechla. Ležérně jsem si uvolnila zatuhlý krk a protáhla ztuhlé paže. Lehce mi v nich křuplo, jsem je nějakou tu delší dobu moc nepoužívala. Okoukla jsem křídla a zkonstatovala, že jsou v celkem slušném stavu a naprosto funkční. No, bude sranda. Pustila jsem se s chutí do boje a po chvíli jsem s ním byla hotová a už si jen olizovala protivníkovu krev ze zápěstí. No, musím uznat, že tenhle tvor neměl tak špatnou krev. No, doplníme trošku svoje zásoby. Slétnu k jeho tělu a i když většinou se mi vychládající mrtvoly příčí, tentokrát mi je to víceméně jedno. Z obecenstva se ozve znechucené mručení nad tím, jak rychle to probíhá. Podle nich málo zábavy a tak posílají dalšího bojovníka.
No tak tenhle už je opravdu moc pěkný, pomyslím si když uvidím jeho svalnaté tělo. Je to dokonce i docela kus. To je nevídané u démonů. Hmmm, toho mi bude líto. Ale bohužel, má smůlu. Stojí mi v cestě za vyplněním plánu. Promiň. Chvilku jsem ještě pokračovala v polemizování, ale pak mě přestalo bavit to zdržovat a tak jsem se opět vrhla do boje.
Bylo to sice o něco delší než předtím, ale ten chudák stejně neměl žádnou šanci. No jo no, co se dá dělat. Neměl sem chodit. Jeho chyba. Mě je to vlastně jedno. S lehce pasivním úsměvem se vydám k jeho tělu, abych se opět lehce občerstvila ze svého soupeře.
„Tak, už nás to tímto způsobem nebaví. Teď počítej se svou mrtí. Pošleme na tebe našeho nejlepšího bojovníka. A pokud bys přeci jenom přežila i když o tom velmi pochybuji, tak se ti naskytne neuvěřitelná pocta. Budeš bojovat s NÍM.“ ozývá se nějaký arogantní hlas. Že bych se konečně dočkala? No, tak to mě opravdu potěšilo. Hned se mi zvedne nálada a já se paradoxně velmi těším na toho jejich „bojovníka“. Konečně se otevřou dveře a jimi sem vstupuje černě oblečená postava. Je mi z nějakého důvodu povědomý, ale vůbec nejsem schopná uvědomit si proč. To je jedno. Jde se na to. Boj trvá už asi dvě hodiny když konečně u něj zaznamenávám osudovou chybu. Chybu, která ho bude stát život. A taky že ano. Jeho nejistoty jsem okamžitě využila a chtěl mu zasadit smrtelnou ránu. Ale bohužel se mi pohnul a tak to nebude okamžité, jako mám ve zvyku. Proto k němu pokleknu a zeptám se ho: „Teď pokud dovolíš, tě ušetřím tvé bolesti. Pokud budeš ovšem chtít. Nevím jak to tady u vás probíhá se smrtí, ale já si myslím, že každý si zaslouží rychlou a bezbolestnou smrt.“ Ani nevím proč se s ním vlastně vykecávám, no, možná už jsem moc sentimentální. Jindy bych ho prostě dorazila a tím by to pro mě končilo. Možná je to tím jak mi byl na začátku povědomý…….možná. „Děkuji za tvůj soucit. Já ho s tebou moc neměl. Uznávám, že jsem tě tím šípem střelil přímo do srdce schválně. Chtěl jsem se Mu pomstít, jenže jsem nevěděl kdo jsi a že jsi schopná se z toho dostat. Omlouvám se. Ale myslím, že ty ho také nemáš zrovna v lásce. Pokud se ti někdy povede se k němu dostat, řekni mu, že mě už nedostane…….“ A s tím zemřel přímo v mém náručí. Tak už vím proč mi byl tak povědomý……..sakra……proooooč?! Proč on? Proč ne ta zrůda sedící v loži? Teď už opravdu ztrácím jakýkoliv důvod žít. Teď už je mi vše jedno. Právě jsem zabila jedinou osobu, které na mě svým způsobem záleželo a já o tom ani nevěděla. Byla jsem hluchá k tomu co mi tam říkal. I když z toho bych asi stejně nic nepoznala….. Byla bych k němu nejspíš stejně slepá jako ke komukoliv jinému, kdyby se mi to pokusil vysvětlit. Bohužel………
„No, jak vidíme, tak v tomto souboji jsi nějakých způsobem obstála. Bohužel. Ale teď se těš na souboj svého života. Bude první a také poslední.“ s šíleným smíchem se to arogantní sdělení rozléhá prostorem. Tak. Konečně je to tady. To, na co jsem čekala takovou dobu. Konečně. Tak už je to tady. Teď se teprve ukáže jestli mi to vyjde.
On si zatím rychle sesbíral věci a sešel až ke kraji lože, ve které to celou dobu sledoval. Teď si odložil plášť a vše nepotřebné, vzal si od nějakého poskoka meč a seskočil dolů ke mně. Tváří se nějak divně, ale co, mě je ukradené jak se tváří. Stejně ho budu i nadále nenávidět. Za všechno co mi udělal a za všechny, které už tady zničil.
„Proměň se zpět.“ zazní z jeho úst tichý, chladný rozkaz. Řekl to tak v klidu….tak……ledově. „Ani mě nehne. Proč bych to asi tak podle tebe měla dělat?! Co?! To bych musela být naprosto šílená!!!“ A ne snad? Vždyť je to proti němu moje jediná výhoda. Tak proč bych se jí měla tak snadno zbavovat?! „Udělej to, jinak tě to bude bolet……..hodně bolet. Varuji tě předem“ Už zase ten chlad v jeho hlase. Asi mi z něj brzo naskočí husí kůže. Je strašný. Ale já se nevzdám. Za žádnou cenu. „Ne, musela bych být úplně pitomá, abych to udělala.“ Tak a teď jsem zvědavá co udělá. Zrůda jedna. „Dobrá tedy. Ale nemůžeš říct že jsem tě nevaroval……..Spusťte to. At je to rychlé, pokud možno.“ Co to má sakra znamenat?! Co mají zpustit?! Tohle nezní moc dobře.
Najednou začne celé prostranství nějak podivně rezonovat. Ááááááááááááááááááá strašně mě všechno bolí!!! Ten zvuk mě snad rozerve na kusy!!! To nejde!!! Pomooooooc!!! Co to ksakru je za příšerný zvuk?! Kde to vůbec vzali?! Nějaký zvukový výboj co působí jen na mě?! Nic už tady nechápu. Vůbec nic. A děsí mě to. Cítím jak ztrácím sílu. Začínám se brutálním způsobem měnit zpět. Je to nedobrovolný a tak i velmi bolestivý proces. Celé tělo mám jako v jednom ohni. Cítím, jak si křídla razí cestu zpět k páteři. A vůbec jim není na překážku protrhnout mi kůži na zádech. Ta bolest je úplně nesnesitelná. Nejde ani nijak přesně popsat….ten pocit, který právě zažívám. Vše se vrací sice do normálu, ale naprosto děsivým způsobem. Drápy, které jsem měla se mi zarážejí do prstů a cestou drtí kosti. Rohovinové výrůstky které jsem měla ve dvou řadách okolo páteře, se mi zabořují zpět a ničí, drtí a rvou vše, co jim přijde do cesty. Konečně je proměna plně dokončená. Já tam ležím jen tak, bezvládně, v kaluži své vlastní krve a cítím, jak spolu s posledními zbytky té rudé, život budící tekutiny mě opouští i můj vlastní život. Ne, takhle to nemělo být. Tohle se nemělo stát. Ten, kdo měl zemřít je on. Ne já. Takhle ne. To nemůže být pravda. Neeeeeee.
A on si zatím ke mně hezky pomalu, s arogantním, posměšným úsměvem vykračuje. Když ke mně konečně dojde, tak se podívá pod nohy. Pousměje se nad tím, že stojí v mé krvi a podívá se na mě. Poklekne a podívá se mi do očí se slovy: „Tak co? To jsi nečekala vid? Tak jsem tě konečně zkrotil. Škoda jen, že to nepřežiješ. Ta co tu byla před tebou to alespoň vzdala dost včas na to, aby se zachránila. Ale ty jsi se musela bránit až do poslední chvíle co? A to tě stálo konec konců také tvůj život. Kdyby ses tolik nebránila, mohla jsi to přežít. A pak bys mi konečně sloužila. Ale to ty ne vid? Ty jsi musela být tvrdohlavá až do konce……“ Samolibě mi tam vykládá (osobně bych řekla, že je spíš říká sobě) ještě nějaké další nesmysly, ale to já už nevnímám. Teď se plně soustředím na svůj meč, ležící jen nepatrný kousek od mé pravé ruky. Jen kousíček…ještě malý kousek. Konečně jsem se ho dotkla prsty. Ta bolest, když se dotknu rozdrcenými prsty chladného meče je neskutečná. Ale to už vydržím. Stejně brzy zemřu. Tak už je mi to jedno. Náhle se mi povedlo chytit pořádně rukojeť. A ten samolibý blázen si ani ničeho nevšimnul a dál si tam vykládá ty své argumenty……dobře mu tak. Teď si to odskáče. Podívala jsem se mu do očí, aby nevnímal to, že jsem se lehce pohnula. Jak u mě klečel, tak si toho naštěstí ani moc nevšimnul. Blb. Měl si dávat pozor. Jak sám řekl, já se nikdy nevzdám. V kraťounkém okamžiku jsem pevně chytla rukojeť a bodla jsem ho mečem do břicha. Zajel tam až na doraz. Jeho temná krev mi začala stékat po ruce. To bylo to poslední co jsem cítila, než jsem zemřela. Ale pro mě to byla krásná smrt, jelikož jsem se konečně pomstila. Nakonec když si přišli pro mé tělo, našli ho s lehkým, ironickým úsměvem na rtech. A tak si mě také zapamatovali….jako věčně odporující upírku, co se vysmála i samotné smrti…
Konec
Autor: Kiraya
